![]() |
|
English | ![]() |
Na rozhraní Bretagne a Normandie leží Mt.St.Michel. Toto známé poutní místo láká už z dálky, protože kostel a město pod ním, ležící na skále, je jediný výčnělek v krajině. Vede k němu silnice, jenž jediná zůstane při přílivu nezaplavená.
Každý přejezd oblastí náležitě oslavujeme nápojem typickým pro daný region. Proto i zde stavíme u prvního stánku a koštujeme pommeau, místní aperitiv z jablka, méně často z hrušek. Při západu slunce pak sledujeme úžasnou podívanou, když před očima stoupá voda a posvátné město se zaplavuje tisíci světýlky (24.7.).
Dalším cílem naší pouti je perleťové pobřeží, kde za druhé světové války probíhalo vylodění spojeneckých vojsk. V Arromanches se snažíme vymýšlet strategii, jak spojenci používali přístav skládající se z betonových kvádrů rozházených do půlměsíce po moři. Na břehu stojí památeční tanky a vlají vlajky mnoha zemí včetně naší. O kousek dál v Houlgate se v mlze skrývají černé skály seřazené za sebou, nazývané jako údolí černých krav. Lze je však shlédnout jen z pláže nebo z moře.
Přes rozkvetlé pobřeží, pojmenovaného podle pestrobarevných slunečníků na plážích, a pro cyklisty nepříjemný přístav Le Havre, se dostáváme k pobřeží alabastrovému, konkrétně do Étretatu. Masivní skalní oblouky a obrovské útesy nás nenechají na pochybách, že si opět pěkně šlápneme. Tři kilometry nahoru, kousek po rovince, tři kilometry dolů do městečka s pláží plnou lidí a znovu nahoru. To se opakuje několikrát, skoro jako přes kopírák. Odměnou je nám však fascinující výhled na čistý, modrozelený oceán a osvěžující brouzdání v jeho vlnách.
Posledním pobřežím na naší cestě je pobřeží opálové. To se táhne nejen podél západní části Pikardie, ale zasahuje i do sousední Belgie. Kopce začínají ubývat a my se už pomalu těšíme domů (29.7.). Dalekohledem pozorujeme trajekty plující do Anglie, loučíme se s mořem a kolem eurotunelu spojující Anglii s Evropou pod kanálem La Manche míříme k Bruselu. Francii opouštíme 31.7.
![]() ![]() ![]() |
kniha návštěv, odkazy, home |